Některé zahrady se obrací ven, půjčují si výhledy a délku návazností na krajinu. Jiné se obrací do sebe, aby získaly soukromí a intimitu. To je tato zahrada. Stříhané habrové ploty jako statický, byť sezónně se měnící prvek, v kontrastu s tancem travin, které mají na turnovském návrší ten nejlepší parket. Mezi stébly se sem tam objeví kakosty, krvavce nebo divizna, proměnlivost ročních období pak nejlépe podtrhne král vícekmenů muchovník. Na prodloužení pohledové osy mezi interiérem a exteriérem navazuje liniový vodní prvek ve formě kovové nádrže s přepadem. Z okolní českorájské krajiny jsme si půjčili klasickou lesní borovici, která statečně bojuje i na jílovitém podloží, které bylo výzvou tohoto prostoru. Rostliny se zvou samy až na práh zimní zahrady, tančí jako živý obraz za jejími skly a mně dávají jistotu, že mít zahradu tak úzce spjatou s interiérem, zásadně prohlubuje prožitek z ní. Majitel, ani realizátor se nelekl detailu dubového pražce v žulové kostce, a je to opravdu dobře – působí to jako rozcestník v místech, kde se vchází do prostoru, a ani po letech se dřevo s kamenem nepřou.