Tato zahrada inspirovala sama sebou. Svou atmosférou, a stávajícími minitématickými celky. Záměrem návrhu bylo podpořit několika kompozičními principy již stávající prostorový plán, dodat hloubku scenériím, drobné detaily jednotlivým jejím částem a citlivě do ní otisknout vztah majitelů k východním naukám. Ty se zde manifestují v pojetí prostoru a v několika detailech. Kompozičně je do zahrady vnesena dynamika ve vertikálním směru, která umožňuje krýt a nebo otevírat uzavřené a otevřené, přidává zahradě otázku „a co je tam?“. Poslední vrstvu nakonec tvoří detail, drobné nuance objevené často až v srdci jednotlivých míst, dodávající každému prostoru jeho vlastní náplň. Pozornost byla věnována detailu povrchů; menhir, důležité místo, kam majitelka v zahradě chodila, byl zvýrazněn soustřednými pásy žulového štětu, s velkou pečlivostí položeném kameníky. Přeskládána byla i dlažba kolem pergoly, která dostala trochu novou tvář – lazuru, která ji zjemnila a prvky paravánu, které nechaly tušit, co je dál za ním, ale neblokovaly pohledy dál do zahrady. Exotičtější druhy, jako japonské javory, které odrážely lásku majitelů k taichi, se prolínají s borůvkovými stávajícími porosty a pěnišníky tak, aby vznikla citlivá čínsko-jizerská fúze, jakkoliv nesourodě to může znít. Nyní, jako by ani ruka zahradníka a pero projektanta v zahradě nebyly vidět – a to bylo také nejvyšším záměrem – tu a tam kapradina ve spáře, jinde žulový nášlap. Největším přáním všech bylo pouze podpořit, téměř bez povšimnutí, zahradu, která už tu byla dávno před námi…